OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem slyšel SAADE živě poprvé, pískalo mi díky hlasitosti v uších ještě týden a TUMMÖ si s nimi v tomto ohledu rozhodně nezadají. A říkám bez skrupulí, že jsem si dvě z nejhlasitějších domácích kapel v tom malém výklenku mé oblíbené borské knajpy nedokázal představit.
TUMMÖ v současné době rostou na zemi, ve kterou jsou zakopány mrtvoly těch nejlepších kapel hardcorové scény, které kdy vznikly v naší kotlině a na výsledcích jejich práce je to více než znát. Banda veteránů, kteří nemají potřebu si něco dokazovat, sází do přihlížejících stojících i na stolech hlavně materiál z posledního splitu s TOMORROW´S HELL.
Popravdě, bál jsem se. Bál jsem se toho, jak se prostor Kapsy vyrovná s šíleným Tomášem Zakopalem, který Mashallskou bednu postavil na piedestal, jímž byla osmidesítková basová lednička od Ampegu. Mám pocit, že Tomáš trochu zestárnul a zmoudřel. Ne, že by stále nebyl sadistou, který chce připravit všechny návštěvníky jeho vystoupení o sluch, to ani v nejmenším neříkám, ale jeho chuť vydunět lidem mozek z hlavy už nemá úroveň, při které nemusíte po koncertě své vnitřní orgány sbírat o dva metry dále.
Na SAADE mě fascinuje nejenom to, jak brutálně nahlas jsou a jak košatý zvuk dokáže lézt z jedné kytary, ale i to, co všechno dokážete cítit z barvy zvuku. To, co ze studia na nové desce působí vzdušně a odlehčeně, se živě stává betonovým kvádrem, který je ozdoben bohatou dávkou rzi a polit žíravou kyselinou. Práci mi dalo najít místo, kde se zvuk nesléval do jedné hlomozící stěny a bylo mu alespoň trochu rozumět. To se podařilo a tak jediný atribut, který člověk musel ve zvuku opravdu hledat velmi pečlivě, byl opět zpěv. Prim hrály skladby z posledního alba a na závěr došlo i na novinku, kterou kluci ještě zcela jistě dopilují ve zkušebně.
foto: Matěj Hošek
více fotografií zde: http://foto.mattesh.com/2014-03-07-saade/
Plzeň, Kapsa - 7. března 2014
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.